Pražská operace Rudé armády završila osvobození Československa od německých okupantů
(Plné znění)
Bc. Miroslav Pořízek
Na jaře roku 1945 dělily fašistické Německo od úplné porážky již jen týdny. Přesto stále probíhaly těžké boje, které si vyžádaly mnoho obětí. Fašističtí okupanti se ještě na samém sklonku, pro ně již dávno prohrané války, dopouštěli dalších a dalších těžkých zločinů. V době, kdy se tolik očekávaný mír blížil mílovými kroky, neváhali okupanti i na území Čech a Moravy vraždit civilisty, včetně žen, dětí a starých lidí. Stejně jako vypalovat celé obce. Mrtví z Javoříčka, Ploštiny, Prlova, Vařákových Pasek, Zákřova, Leskovic, Třeště, Velkého Meziříčí a jiných míst i s odstupem desetiletí varovně ukazují na bestiální tvář fašismu a cenu míru. Fanatičtí hitlerovci často neváhali ničit vše živé až do úplného konce. A byli pevně odhodláni učinit z Prahy své poslední hnízdo odhodlaného odporu, i za cenu zničení historické části města a obytných čtvrtí. To vše ještě v čase, kdy už významnou část českých zem,í za cenu velkých obětí, osvobodily jednotky Rudé armády, armády rumunské a vojáci 1. čs. armádního sboru. Završit konečné osvobození Československa měla závěrečná operace Rudé armády na našem území. Byla nazvána operací pražskou a v jejím průběhu sovětští tankisté dovezli, po dlouhých letech válečných útrap, toužebně očekávaný mír i do Prahy. Začátek pražské operace byl několikrát změněn a nakonec byl stanoven na 6. května 1945.
Pražská operace byla plánována již na počátku roku 1945. Muselo se přitom počítat s přítomností silného uskupení německých vojsk v Čechách a na Moravě, a proto i těžkými boji. Útok měl směřovat ze tří stran a podílet se na něm tři ukrajinské fronty Rudé armády za přispění rumunských a polských jednotek i jednotek 1. čs. armádního sboru. Svoji důležitou roli měly sehrát i aktivní partyzánské skupiny, které již delší dobu vyvíjely svou činnost v českých zemích a na Slovensku. Partyzáni způsobovali okupantům řadu potíží sabotážními akcemi. Zejména narušováním komunikací, přerušováním zásobování, nečekanými přepady a vázali tak stálou pozornost ne nevýznamné části jejich jednotek. Zatímco hlavní města zemí východní a jižní Evropy již byla osvobozena, Prahu stále pevně drželi v rukou hitlerovci, pobízeni svými veliteli k boji k nesmiřitelnému odporu. Byli odhodláni klást fanatický vzdor tak dlouho, jak to bude možné. Při konečné fázi osvobozování Čech a Moravy tak bylo nutno stále počítat s tuhým odporem nepřítele, který již neměl kam ustoupit, hlavním cílem se tak stalo dostat se do amerického zajetí. Nepřítel navíc disponoval i na samém sklonku války ještě stále značnou vojenskou silou, co do počtu bojeschopných mužů, tak i techniky. Okupanti byli rozhodnuti klást odpor ze všech sil a Prahu tak docela dobře mohl potkat osud Varšavy nebo Kyjeva co do rozsahu zničení. Jen díky statečným vlastencům bojujícím několik nekonečných dní a nocí proti velké přesile a rychlému zásahu Rudé armády se tak nestalo.
Plány na zahájení pražské operace
Na jaře 1945 došlo k vypracování nových plánů na provedení velké operace za účelem osvobození zbývající části Československa, stále zatím obsazené německými okupanty. Směrem na Prahu měly udeřit sovětské armády z jižního směru, a to po dobytí Vídně. Ze severního směru poté bezprostředně po dobytí Berlína. V plánované pražské operaci měly být zničeny zbývající části dvou německých armád. Šlo o skupinu armád Mitte pod velením polního maršála Schőrnera a skupinu armád Sűd, přejmenovanou v květnu 1945 na skupinu armád Austria, pod velením generálplukovníka Rendulice. Celkově se jednalo o uskupení čítající na 900 tisíc vojáků, asi 10 tisíc děl a minometů 1 900 tanků a přibližně 1000 letadel. Tyto německé jednotky měly bránit připravovanou alpskou pevnost a dle plánů německé vlády po uzavření separátního míru se západními velmocemi následně zahájit společný útok na východ proti Sovětskému svazu. Již prvního květnového dne uložilo vrchní velení Rudé armády jednotlivým frontům konkrétní úkoly, včetně časového plánu celé operace. 1. ukrajinský front maršála Koněva měl útočit ve dvou směrech na Prahu. Hlavní úder mělo vést úderné uskupení složené ze dvou tankových a tří vševojenských armád. Přičemž tyto jednotky měly z oblasti Drážďan překročit Krušné hory a rychlým postupem přes Teplice dosáhnout Prahy od severozápadu. Ku Praze měly současně postoupit od jihovýchodu od Brna přes Jihlavu jednotky 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Malinovského. Vojska 4. ukrajinského frontu armádního generála Jeremenka pak měla zničit německé jednotky na Moravě, poté postoupit na Prahu a přispět k úspěšnému dokončení celé operace.
„Když se vrchní velitel dozvěděl, že naše vojska postoupila až k Labi, řekl, že je na čase zasadit úder ve směru Praha. Druhý den po setkání s Američany osobně telefonoval veliteli 1. ukrajinského frontu maršálu I.S. Koněvovi. Bez jakéhokoliv úvodu se ho zeptal: „Kdo bude osvobozovat Prahu?“ Pro I.S. Koněva nebylo obtížné na tuto otázku odpovědět. Situace se vytvořila tak, že 1. ukrajinský front měl nejpříhodnější podmínky pro zasazení úderu na Prahu nejkratším směrem ze severu a severozápadu. Tím by také přehradil pražskému uskupení nepřítele ústupové cesty na západ. Koněv tehdy dostal rozkaz, aby předložil své návrhy na pražskou operaci a generálnímu štábu bylo rovněž uloženo připravit k tomuto plán. Hlavní město s námi spřátelenému Československa mělo v plánech sovětského vrchního velení velmi významné místo. Naše strategické velení se všemožně snažilo zachránit toto nádherné starobylé město s mnoha kulturními památkami před zničením. Především jsme museli chránit Prahu před americkými bombami, protože naši spojenci ji pravidelně zařazovali do seznamu objektů určených k bombardování. Protože město spadalo do pásma činnosti sovětských vojsk, museli si spojenci dávat schválit seznamy objektů k bombardování. Generální štáb systematicky škrtal Prahu ze seznamu.
V noci na 1. května 1945 rozhodl hlavní stan vrchního velení vystřídat nejpozději do 1. května vojska 1. ukrajinského frontu v Berlíně silami armád levého křídla 1. běloruského frontu. I.S. Koněv dostal rozkaz nejpozději do 3. května ukončit likvidaci Němců obklíčených východně od Luckenwaldu a po vystřídání zasadit uvolněná vojska pravého křídla frontu do rychlého útoku ve všeobecném směru na Prahu.
Plán pražské operace – poslední velké operace sovětských sil v Evropě – byl definitivně zpracován 4. května 1945. Vojskům 1. ukrajinského frontu byla toho dne v 01.10 hod. předána operační směrnice. Říkalo se v ní: „Armády pravého křídla frontu přejdou do rychlého útoku po obou březích řeky Labe ve všeobecném směru na Prahu s cílem zničit drážďansko – zhořelecké uskupení nepřítele, tankové armády šestého dne operace ovládnou hlavní město Československa Prahu.“
(S.M. Štemenko, Generální štáb za války. Kniha druhá.)
Pražská operace Rudé armády završila osvobození Československa od německých okupantů 2
Bc. Miroslav Pořízek
Pražská operace měla být zahájena 7.–8. května, přičemž útok 1. a 2. ukrajinského frontu měl trvat šest dní. Dle tohoto plánu měly první sovětské tanky proniknout do Prahy 11.–12. května. Dramatické události prvních květnových dnů však celou operaci uspíšily. Květnové povstání českého lidu, které vypuklo 1. května ozbrojenou akcí proti okupantům v Přerově se přeneslo do dalších měst, včetně Prahy, a tak bylo nutné celou akci urychlit. Celková oblast pražské operace tvořila území o rozloze bezmála 70 tisíc kilometrů čtverečních. Šlo o téměř celé Čechy, přes polovinu Moravy, část Dolního Slezska, jižního Saska a také severního Rakouska.
K nasazení do pražské operace byla na straně sovětských vojsk připraveno velké množství vojáků a bojové techniky. Na počátku května 1945 se na frontě široké přes 500 kilometrů, sahající od Postupimi až po Dunaj v Rakousku, soustřeďovaly síly tří sovětských frontů. Šlo celkově o 18 vševojenských armád, z nich byly 2 rumunské a 1 polská, dále 3 letecké a 3 tankové armády, 5 samostatných tankových sborů, 2 samostatné mechanizované sbory a 3 jezdecké sbory. Součástí tří sovětských frontů bylo 153 střeleckých divizí a 7 střeleckých brigád. Vojska Rudé armády měla pro pražskou operaci k dispozici kromě jiné techniky, přes 2 tisíce tanků a přes 4 tisíce letadel. V rámci tří sovětských frontů tedy, jak již bylo uvedeno bojovala také vojska československá, rumunská a polská. Z československých bojových jednotek se jednalo o 1. čs. samostatný armádní sbor v SSSR, 1. čs. smíšenou leteckou divizi v SSSR a 1. čs. samostatnou tankovou brigádu v SSSR. Tyto jednotky bojovaly v sestavě 4. ukrajinského frontu. Dále se jednalo o 1. a 4. rumunskou armádu působící v sestavě 2. ukrajinského frontu a 2. polskou armádu v sestavě 1. ukrajinského frontu. Sovětská vojska měla pro pražskou operaci vyčleněno celkem 180 divizí, přes 2 miliony mužů (včetně 76 tisíc příslušníků polské 2. armády, 96 tisíc příslušníků rumunské 1. a 4. armády a 60 tisíc příslušníků 1. čs. armádního sboru v SSSR). Rudá armáda měla oproti německým jednotkám s výjimkou tanků převahu ve všech ostatních zbraních. V dělostřelectvu převyšovala síly protivníka více než třikrát, v letectvu dokonce čtyřikrát.
Maršál Žukov ve svých válečných vzpomínkách popsal pražskou operaci takto: „Závěrečnou operací sovětských vojsk ve Velké vlastenecké válce byla pražská operace. Sovětská vojska měla dokončit porážku zbytků německých vojsk v Československu a osvobodit je od německé okupace. Již 5. května se hlavní stan dověděl o povstání Čechů v Praze a o bojích povstalců s německými vojsky. Hlavní stan nařídil 1., 2., a 4. ukrajinskému frontu urychlit postup našich vojsk ku Praze, aby podpořila povstalce a znemožnila hitlerovcům potlačit povstání. Fronty tam na příkaz hlavního stanu vrhly svá rychlá vojska. V noci na 9. května pronikla do prostoru Prahy a ráno vstoupila do města, kde jim obyvatelstvo připravilo nadšené uvítání. Od té chvíle organizovaný odpor německých vojsk v Československu, Rakousku a jižním Německu ustal. Německá vojska překotně ustupovala na západ, aby se vzdala Američanům. Tam, kde se jim sovětská vojska postavila do cesty, pokoušeli se Němci probít, ale utrpěli při tom velké ztráty. Velení amerických vojsk neuzavřelo německým vojskům ústupové cesty do svého pásma, ba dokonce jim v tom pomáhalo, a tak porušilo své spojenecká závazky. Totéž jsme zjistili i na úsecích britských vojsk. Sovětské velení protestovalo u spojenců, ale bezvýsledně. K Američanům narychlo ustupovala i divize vlasovců, kteří zradili vlast. V divizi byl i Vlasov sám. Vlasov byl dopaden v osobním autě ustupující kolony. Schoval se pod hromadu věcí a zabalil do přikrývky, vydávaje se za nemocného vojáka. V tom okamžiku ho prozradili jeho tělesní strážci. Vojenský tribunál odsoudil Vlasova a jeho společníky k trestu smrti.“
Zásadní roli v celé operaci a zejména v konečném osvobození Prahy tak sehrál především 1. ukrajinský front. Jeho vojska měla útočit celkem na třech směrech. Dva z nich měly být vedeny na Prahu, jeden z předmostí na Labi u Riesy a druhý od Zhořelce. Třetí měl být veden z prostoru severozápadně od Budyšína a směřovat k obchvatu Drážďan. Přičemž hlavní úder měl být veden z předmostí na Labi u Riesy, severozápadně od Drážďan v pásmu širokém 35 kilometrů silami tří vševojenských a dvou tankových armád přes severovýchodní část Krušných hor a jihozápadní část Českého středohoří ve směru přes Teplice na Prahu. Tento směr byl v podstatě nejkratší cestou na Prahu a umožňoval soustředění velkého množství jednotek, zejména pak tanků.
„V oblasti severně od Drážďan znova naskakují motory, třebaže ještě ani zdaleka nevychladly. A mládenci znova nasedají, třebaže po předchozích vyčerpávajících bojích nestačili ani přivřít oči. A jedou, je 6. května, začíná pražská operace. Hlavní úder vede skupina vojsk Prvního ukrajinského frontu, prolamuje nacistickou obranu v celé linii sovětského postupu, už jedou, jedou rychlostí třicet až padesát kilometrů za hodinu, přijíždějí a drtí bránící se hitlerovské hordy, pravé křídlo Prvního ukrajinského frontu vniká na území Československa – právě teď se nejsevernější české obce nadechly svobody, už jedou, na Prahu současně postupují i vojska Druhého a Čtvrtého ukrajinského frontu, jedou, každá hodina prodlení znamená být v Praze o hodinu později – možná o osudnou hodinu později, přátelé, už jedou, protože Praha čeká, čeká jako těžce zkoušející, jako ten, jemuž je třeba neodkladné pomoci.“
(Jiří Všetečka, Přemysl Veverka, Síla paměti)
Pražská operace Rudé armády završila osvobození Československa od německých okupantů 3
Bc. Miroslav Pořízek
Poslední vojenská operace 2. sv. války na našem území začíná
Sovětské armády zahájily útok na směru hlavního úderu 1. ukrajinského frontu na předmostí u Riesy po poledni v neděli 6. května 1945 po půlhodinové dělostřelecké přípravě. Pěchota měla v první den operace postoupit o 30 – 45 kilometrů a tanky o 50 – 60 kilometrů. Postup měl bez přestávky pokračovat i v noci. Velkou překážkou v prvních dnech operace byly v té době značně rozmoklé a bahnité cesty po velkých deštích. Toto velmi ztěžovalo plynulost postupu i jeho rychlost. I další den přes všechny obtíže pokračoval rychlý postup dle plánu. Příznivé počasí navíc umožňovalo letectvu, aby mohlo vydatně podporovat pozemní jednotky v bleskovém postupu k hranicím Čech. V pondělí 7. května večer pronikly některé jednotky až na severozápadní svahy Krušných hor. Německé jednotky se přitom stále všemožně snažily brzdit sovětský útok a využívaly k tomu zejména lesnatý a členitý terén. Velký význam pro úspěšné provedení celé operace a rychlé dosažení Prahy měly dvě sovětské tankové armády ve směru hlavního útoku 1. ukrajinského frontu. Do půlnoci druhého dne operace již téměř dosáhly až do míst československé státní hranice, a to v severovýchodní části Krušných hor. První sovětské tanky vstoupily na naše území v místě pohraničního přechodu u Moldavy. Přibližně 15 kilometrů severozápadně od Teplic. Časně ráno úterý 8. května 1945 zde překročily státní hranice předsunuté jednotky obou sovětských gardových tankových armád. Také dva další ukrajinské fronty účastnící se pražské operace v té době plnily své úkoly na stanovených úsecích, zejména na různých místech Moravy.
Pražská operace byla šestou a závěrečnou velkou operací Rudé armády na našem území. Bezprostředně jí předcházela ostravská operace prováděná vojsky 4. ukrajinského frontu a bratislavsko – brněnská operace prováděná vojsky 2. ukrajinského frontu. V průběhu těchto operací bylo osvobozeno území o rozloze 40 tisíc čtverečních kilometrů, kde žilo 4,5 milionu obyvatel. Během těchto těžkých bojů se podařilo osvobodit řadu významných sídel a středisek průmyslu. 4. dubna se poprvé svobodně nadechli obyvatelé Bratislavy, 26. dubna obyvatelé Brna a poslední dubnový den i lidé v Ostravě.
„Rybalkovi a Leljušenkovi tankisté, kteří měli za sebou jednu z nejtěžších operací 2. světové války, v níž pomohli zničit na berlínském strategickém směru miliónové nepřátelské uskupení, spěchali ku Praze dnem i nocí, aby přispěli ze všech svých sil k vítězství Květnového povstání českého lidu. Bylo to v době, kdy válka prakticky skončila a hitlerovské Německo kapitulovalo. Avšak Dőnitzova vláda rozhodla a také dala svým vojskům příkaz „všemi prostředky pokračovat v boji na východní frontě.“
Sovětští vojáci podle příkazu svého velitele maršála Koněva doslova přeletěli Krušné hory. Nepouštěli se do bojů o jednotlivá města a vesnice, aby byl nejen zajištěn rychlý postup, ale také aby bylo zabráněno zbytečným obětem mezi civilním obyvatelstvem.
Ve večerních hodinách 8. května byla vysílána rádiem výzva ke všem německým vojskům na území Československa, aby bezpodmínečně kapitulovala. Tři hodiny dostal nepřítel na rozmyšlenou. Fašističtí generálové se nedali přimět k rozumu dobře míněnou nabídkou. Po třech hodinách klidu na úseku vojsk 1. ukrajinského frontu přešly jednotky maršála Koněva k novému útoku. Ku Praze vyrazili tankisté 3. gardové tankové armády generála Rybalka a s nimi gardoví tankisté generála Leljušenka. Udělali během noci z 8. na 9. května neuvěřitelně rychlý osmdesátikilometrový skok.
Tanky Leljušenkovy a Rybalkovy přijely včas a zachránily Prahu před zničením a pražské obyvatelstvo před záhubou. Pražští barikádníci se statečně bránili, ale ubránili by se, kdyby jim 9. května 1945 v časných ranních hodinách nepřispěchali na pomoc slavní Rybalkovi a Leljušenkovi tankisté? O několik hodin později dorazily ku Praze předsunuté jednotky 13. a 3. gardové vševojenské armády. A pak další a další. Nejen ze sestav vojsk 1. ukrajinského frontu, ale i z 2. ukrajinského frontu a také hlavních sil 4. ukrajinského frontu. Uskupení hitlerovců, které odmítlo složit zbraně, se octlo v sevření vojsk tří frontů.
Ne, pražská operace nebyla jen symbolickou pomocí našemu lidu, jak se to snaží dokazovat falzifikátoři historie. Byla to mistrně, bleskovým tempem provedená bojová operace. Operace, při níž na 40 000 rudoarmejců v posledních hodinách 2. světové války padlo nebo bylo raněno, aby i nad všemi našimi městy zavlál prapor svobody.“
(armádní generál Ludvík Svoboda, Z Buzuluku do Prahy).
Osvobození hlavního města Československa
Konečnému osvobození Československa předcházelo celkem šest válečných operací: karpatsko – dukelská, východoslovenská, západokarpatská, bratislavsko – brněnská, ostravsko – opavská a v květnu 1945 pak operace pražská. Náčelník generálního štábu Rudé armády generál A.I. Antonov prosadil požadavek, aby ke styku s americkou armádou došlo na linii spojující Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Rozhodující roli v pražské operaci co do rychlosti postupu a dosažení Prahy sehrály 3. a 4. gardová tanková armáda, které ve dnech 6. – 8. května pronikly rychlým postupem z prostoru západně od Drážďan přes Krušné hory do středních Čech a přehradily většině německých vojsk skupiny armád Mitte únikové cesty na západ. V noci z 8. na 9. května provedly tankové armády 1. ukrajinského frontu bleskový postup na Prahu. Na hlavní město směřovala obrovská síla čítající na 2 tisíce moderních tanků a další techniky. První tanky Rudé armády dosáhly Prahy 9. května okolo 3. hodiny. Jako první vstoupil do hlavního města 10. gardový tankový sbor 4. gardové tankové armády. Dne 9. května v časných ranních hodinách dosáhli sovětští tankisté okrajových částí Prahy, následně pronikli až do centra města a zajistili tak bezpodmínečnou kapitulaci wehrmachtu na území Československa. Část okupantů se však stále nehodlala vzdát, jejich jediným cílem se stalo dostat do americké zóny v jihozápadních Čechách a využít k tomu všech prostředků, další část okupantů pak byla pevně odhodlána ztratit se v chaosu konce války mezi civilním obyvatelstvem a provádět dál záškodnickou činnost.
Jak přímo probíhalo osvobození Prahy? Před půlnocí 8. května byla 63. gardová tanková brigáda plukovníka M.G. Fomičenka vzdálena asi 45 kilometrů severozápadně od Prahy. Kolem půlnoci projela Slaným. Ku Praze se v té době blížila také 62. tanková brigáda plukovníka I.I. Prošina a 70. gardová samohybná dělostřelecká brigáda podplukovníka N.F. Korňuškina. Všechny tři brigády byly předvojem 4. gardové tankové armády generálplukovníka D.D. Leljušenka. První vozidla Fomičenkovy 63. gardové tankové brigády okolo 3. hodiny ráno 9. května narazila na Bořislavce na první pražskou barikádu. Obránci Prahy za pomoci sovětských tankistů poté zlikvidovali německý odpor na Hanspaulce a v Dejvicích, kde bylo dobyto sídlo německého velitelství obrany Prahy. Fomičenkova tanková brigáda pak pokračovala dále a cestou ničila odpor fašistů na veškerých místech ve svém postupu na Hradčany, na Malou Stranu, Staré a Nové Město. Na Klárově byl zničen čelní sovětský tank, jeho posádka těžce zraněna, velitel tanku poručík I.G. Gončarenko na místě padl. Další postup ulicemi centra města se neobešel bez bojových střetů. Na různých místech byli ukryti němečtí ozbrojenci útočící na osvoboditele ze střech domů, z oken ve vyšších patrech apod. Pronikání tankových jednotek do centra bylo zdržováno projížděním četných barikád, které Pražané rychle uvolňovali k průjezdu tanků a další techniky. Sovětská tanková kolona následně dále postupovala přes Mánesův most k Národnímu divadlu, dále přes Václavské náměstí k Národnímu muzeu. Do Prahy během celého dne postupně proudily další a další sovětské jednotky. Ve středu 9. května 1945 byl kolem 6. hodiny ranní osvobozen střed Prahy a její severozápadní a severní předměstí. Několik dalších hodin pak ale ještě trvalo, než bylo město úplně osvobozeno. Prakticky celé dopoledne. Zásadně k tomu přispěly zejména další tankové a mechanizované jednotky, které po celý den přijížděly postupně do města. Po celé dopoledne a část odpoledne se bojovalo nejen přímo v Praze, ale i v jejím okolí. 62. brigáda plukovníka I.I. Prošina osvobodila během dopoledne 9. května Vinohrady, Vršovice, Záběhlice i Hostivař. 35. gardová mechanizovaná brigáda během odpoledne osvobodila Motol, Košíře a Butovice a rovněž i přilehlé obce Holyni, Slivenec, Stodůlky a Řeporyje. 17. gardová mechanizovaná brigáda očistila od okupantů Břevnov, Smíchov, Jinonice, Zlíchov, Barrandov, Malou a Velkou Chuchli. Během 9. května tak bylo hlavní město zbaveno okupantů i se svým okolím. V tento den v bojích se sovětskými jednotkami a pražskými povstalci padlo několik set německých vojáků a přes 4 tisíce jich bylo zajato. Některé německé jednotky však stále v Čechách nekapitulovaly a snažily se nadále probít na západ do amerického zajetí. Proto byla na příkaz maršála Koněva kolem Prahy zbudována z tankových a mechanizovaných vojsk silná bariéra přehrazující přístupové cesty do města a jeho okolí. Již večer 9. května byl vytvořen tento obranný kruh zajišťující městu a jeho obyvatelům bezpečnost. V Čechách se však místy bojovalo ještě další tři dny. Teprve potom utichly zbraně.
Miroslav Florian
Rudoarmejci
Benzínem voněli a trávou,
když tenkrát v květnu přišli sem.
Slavičí deštík nad Vltavou
byl cítit jejich tabákem.
Vzduch třeštil, nabit elektřinou
(ach, ještě kousek toho vzduchu!)
a košatý strom nad krajinou
byl jako oblak po výbuchu.
Benzínem voněli a trávou,
když tudy v květnu táhli s děly.
Mou zem se sponou krve tmavou
jak knihu písní otevřeli.
(Jiří Všetečka, Přemysl Veverka, Síla paměti)
Pražská operace Rudé armády završila osvobození Československa od německých okupantů 4
Bc. Miroslav Pořízek
Stejně jako v předchozích bojových operacích, také během pražské operace podporovaly letecké svazky Rudé armády postup pozemních jednotek. Navíc i po 9. květnu bylo nutné zasahovat proti roztroušeným a ustupujícím skupinám německých vojsk, které se nepodřídily kapitulaci a stále pokračovaly v boji. Útok proti silnému uskupení se nemohl obejít bez nasazení letectva, což přinášelo důsledky i pro civilní obyvatelstvo. Došlo ojediněle k tragickým omylům v podobě bombardování chybných cílů. Například 8. května 1945 v Hrotovicích na Třebíčsku (letecká puma dopadlá na náměstí usmrtila 114 místních občanů a 36 vojáků Rudé armády), při silném bombardování Mladé Boleslavi potom 9. května přišlo o život nejméně 150 obyvatel města… Rudá armáda ztratila během poslední operace na našem území téměř 100 letadel. I z tohoto údaje je jednoznačně patrná urputnost bojů v posledních válečných dnech. Ještě 9. května plnili nad Čechami své bojové úkoly letci 2. letecké armády 1. ukrajinského frontu, nad střední Moravou a Slezskem byla stále v boji 8. letecká armáda 4. ukrajinského frontu, nad Rakouskem pak 17. letecká armáda 3. ukrajinského frontu. 6. gardový bombardovací letecký sbor hlásil 9. května, že jeho piloti bombardují ustupující vojska a techniku německých vojsk, která neplnila podepsanou kapitulaci a stále pokračovala v nesmyslném boji i přes opakované výzvy ke složení zbraní. Jen během středy 9. května 1945 bylo provedeno leteckými svazky Rudé armády na 1300 bojových vzletů!
Boj dál pokračoval i přes podepsanou bezpodmínečnou kapitulaci
„Ale ještě nebyl konec. Němci, ač již zřejmě na hlavu poraženi, potřeni, rozdrceni, ani po zprávě o smrti běsa Vůdce a po pádu Berlína, neprohlédli. Naposled ještě zvedli hlavu v českých zemích, které si nejdříve podrobili a které až do posledku ovládali. Český lid, když si 5. května 1945 v radosti a jásotu vyvěsil po prvé zase po šesti letech své národní barvy, netušil, že v nejbližší hodině utone jeho radost v potocích krve, že jeho jásot zanikne v chropotu raněných a umírajících a že německá násilnická moc ještě na prahu nové doby pokusí se udusiti v krvi toto pokojné povstání. Pokus, aby mohl ze svého rozhlasu slyšet svůj hlas, stál český lid první oběti na životech, vzápětí vzplanuly místní boje v četných pražských čtvrtích i v mnoha jiných českých městech, ovládaných německou zbrojnou mocí. Bodákem, pistolí, puškou a nepatrným počtem těžších ručních pěchotních zbraní, v občanském obleku, bez přílbic – proti dokonale ozbrojeným a v bojích osvědčeným německým vojenským částem, proti pancéřům a dělům, proti letadlům a leteckým pumám. Nerovný zápas neukončil ani rozkaz admirála Dőnitze, aby německé vojsko složilo všude zbraně. I poté ještě vystupovaly německé oddíly v Čechách a na Moravě útočně a dopustily se ukrutností i na bezbranném české obyvatelstvu. Teprve Rudá armáda přinesla českým zemím úplné osvobození a bezpečnost před zoufalými německými zuřivci. Pod ochranou vítězných vojsk velkého SSSR vrací se český lid ke své práci a k novému budování.“
(K poctě zbraň praporu!, kolektiv autorů, vydáno v říjnu 1945)
V průběhu pražské operace byly osvobozeny desítky měst a velké množství obcí. Dne 8. května 1945 tak byla mimo jiné osvobozena tato města: Bílina, Duchcov, Jeseník, Litovel, Litvínov, Louny, Lovosice, Moravské Budějovice, Moravský Krumlov, Olomouc, Přerov, Teplice nebo Terezín. O den později potom Praha, Polička, Prostějov, Rumburk, Svitavy, Trutnov, Třebíč, velké Meziříčí, Vlašim, Zábřeh, Benešov, Havlíčkův Brod, Jihlava, Česká Lípa a řada dalších. 10. května se mohli konečně svobodně nadechnout i občané Berouna, Čáslavi, Chrudimi, Jablonce nad Nisou, Jilemnice, Litoměřic, Náchoda, Pelhřimova, Třeště nebo Vysokého Mýta. 11. května se z dlouho očekávaného míru mohly radovat i Karlovy Vary nebo také Kolín, Kutná Hora, Milín, Nymburk, Písek, Sedlčany, Třeboň a Votice.
„Ovšemže nacisté nekapitulovali ani po odpoledních hodinách v osmém květnovém dni. Sice postupně odcházeli do amerického zajetí, ale v Praze se bojuje dál, ještě není konec, ještě padne mnoho statečných, povstalci drží dál své město až do rána 9. května – násilníci stále střílejí, drancují a vraždí – povstalci však drží své město i ve chvílích, kdy mládenci vedou tank Libocí, Střešovicemi, Dejvicemi, strmou levotočivou zatáčkou v Chotkově ulici, povstalci úspěšně drží své město i v okamžiku, kdy mládenci navádějí stroj na plošinu Klárova – a opět nespravedlivá smrt spravedlivého vítěze… Ostatní však dojedou do středu města! Květnové povstání si vyžádá včetně tohoto dne, večera a noci asi 450 sovětských životů a téměř 2000 životů českých vlastenců. Až do večera a noci bude hřmít Prahou střelba. Teprve potom druhá světová válka v Evropě skončí.“
(Jiří Všetečka, Přemysl Veverka, Síla paměti)
Demarkační čára postupu mezi sovětskými armádami a armádami americkými se v konečné fázi války po vzájemné dohodě k 1. květnu 1945 upravila vzájemným dojednáním mezi štábem generála Eisenhowera a sovětským vrchním velením na linii Saská Kamenice – Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice – Linec. Vzhledem k vedení bojů při osvobozování Čech se takováto dohoda stala nezbytnou z řady důvodů. Americká vojska 3. armády osvobodila v Československu území o celkové rozloze 9 tisíc čtverečních kilometrů. Rudá armáda osvobodila okolo 92% území Československa.
Během pražské operace tří ukrajinských frontů Rudá armáda zajala přes 800 tisíc německých vojáků a důstojníků, mezi nimi i 60 generálů. Získala také velké množství bojové techniky v podobě 9 500 děl a minometů, 1 800 tanků, 1 100 letadel a množství dalších zbraní a dalšího vojenského materiálu. Medaili za osvobození Prahy obdrželo za příkladnou bojovou činnost více než 390 tisíc osob, mezi nimi i 40 tisíc občanů Československa!
Dohoda mezi sovětskou a čs. vládou uzavřená již v květnu 1944 obsahovala zásady pro vztahy mezi našimi institucemi a Rudou armádou na osvobozovaném území. Její součástí bylo i toto ujednání: „Nejvyšší moc a odpovědnost ve věcech vztahujících se na vedení války bude připadat v pásmu válečných operací po dobu potřebnou na provádění těchto operací vrchnímu veliteli sovětských vojsk.“ Důležitý byl i další bod týkající se poměrů na již osvobozeném území – „Jakmile některá část osvobozeného území přestane být pásmem vlastních válečných operací, československá vláda tam převezme plný výkon veřejné moci a bude poskytovat sovětskému vrchnímu veliteli všestrannou spolupráci a pomoc skrze své civilní a vojenské orgány.“ V prvních poválečných týdnech a měsících sovětské jednotky pomáhaly jednotkám čs. armády plnit úkoly související s očišťováním území od zbytku německých vojsk a nežádoucích osob převážně německé a maďarské národnosti a rovněž také při zajišťování státních hranic.
Josef Pospíšil
ve středu ráno 9. května 1945
Již umdlévají strážci barikád!
Smrt bloudí Prahou, bandité již plení.
Což zhyneme v ní, Rusem opuštěni?
Vtom zahřměl Prahou rudých tanků vpád,
a strach se změnil v radost jásavou.
Hned na ulicích plesající davy
květ ruských armád bouří díků zdraví
a kynou dlaní, bezu záplavou.
To maršál Stalin poslal z Berlína,
ty krásné hochy, neznající strachu,
když dvanáctá již bila hodina.
Buď Bohu dík, že přišli včas a záhy!
Snad později by našli v krve nachu
lid ubitý kdes ležet v troskách Prahy.
„V prvních hodinách nového dne – 9. května – jsme s obavami i nadějemi očekávali hlášení z fronty. Situace zůstávala stejná. V prostoru Prahy, kam se rychle probíjela 3. a 4. tanková armáda generála D.D. Leljušenka a generála P.S. Rybalka, se bojovalo. Jednotky SS se snažily potlačit odpor povstalců. Náčelník štábu 1. ukrajinského frontu Ivan Jefimovič Petrov uvedl ve svém hlášení o postupu tankistů ku Praze, že na ostatních úsecích fronty nepřítel setrvává na dosavadních liniích. Tak tomu bylo do 03,00 hodin, potom však německá fašistická vojska zahájila rychlý ústup na jih. Avšak nekapitulovala…
Zatelefonovali jsme ke 4. ukrajinskému frontu. Tam byla stejná situace. Náčelník štábu frontu L.M. Sandalov hlásil, že nepřítel nesložil zbraně a nezůstal na místě, ale začal rychle ustupovat ve všeobecném směru na Prahu. Ničí přitom mosty a cesty…
U 2. ukrajinského frontu byla situace podobná. M.V. Zacharov oznámil, že nepřítel ustupuje, ale nezdává se. Naše vojska ho všude pronásledují. Místy pokračují boje…
(Jiří Všetečka, Přemysl Veverka, Síla paměti)
Pražská operace Rudé armády završila osvobození Československa od německých okupantů V
Bc. Miroslav Pořízek
V tyto dny bylo zvlášť bolestné číst ve frontových hlášeních o dalších obětech. Za osvobození Československa položilo své životy přes 140 000 našich vojáků. Proč potřeboval nepřítel sahat je zbrani v situaci, která pro něho byla zjevně beznadějná, když byla již podepsána dohoda o kapitulaci? Tak mohli jednat jen fašisté, lidé, kteří ztratili lidskou tvář a nenáviděli všechno lidské. Hnali i nadále své vojáky na jistou smrt. Taková byla skutečnost…. Nicméně téměř čtvrt století po ukončení války se objevil podivný názor, že bitva o Československo nebyla nutná (E. Zimke, Od Stalingradu do Berlína. Porážka Německa na východě, Washington 1968). tento názor je v rozporu s faktickou situací a s objektivním, nezvratným zákonem války, který říká: „… jestliže se nepřítel nevzdá – bude zničen.“ Uskupení vojsk Schőrnera a Rendulitze, v nichž bylo, jak jsem již uvedl, přes milión hitlerovských hrdlořezů, neznamenalo jen hrozbu nových zločinů v budoucnosti, tato nepřátelská skupina prodlužovala válku, nepřestala bojovat a prolévat krev.“
(S.M. Štemenko, Generální štáb za války. Kniha druhá.)
Pražská operace definitivně skončila teprve v noci z pátku 11. na 12. května bojem u Milína na Příbramsku, asi 60 kilometrů od Prahy. Do tohoto posledního boje musely kvůli neústupnému odporu fašistů zasáhnout nejen sovětské tanky a děla, ale i raketomety. Okolo 2. hodiny 12. května ustala palba a zbývající část německých vojáků se vzdala. Válečné operace v Evropě tímto napsaly své poslední dějství. Fašismus byl poražen. Bohužel však nebyl doražen. I proto se s jeho projevy a praktikami potýkáme nejen v Evropě i dnes. Nezbývá proto než bojovat dál.
Bc. Miroslav Pořízek
